"Fíha, už je skoro půl 11., měly bysme máknout," popoháněla mě Eliz, "už jsme měli bejt uprostřed nacvičování a ještě nemáme ani vybraný oblečení, takže makej."
"Omg."
>>><<<
"Ty pořád nechápeš, že já si na sebe šaty v životě nevezmu! Ani nic béžovýho, světlýho nebo jinak vyblitýho, ne. Chci černou, černou, černou a maximálně bílou, červenou nebo fialovou," objasnila jsem Eliz, která si můj monolog vyslechla a začala se hrabat v naší hromadě věcí (starejch i 'novejch), ze který vyhazovala všechny věci v barvách, který jsem já právě nadiktovala.
"Tak, tady to máte, veličenstvo, bude vám to stačit," poznamenala, když našla všechny věci a že jich nebylo málo.
"Ok, dík."
Pustila jsem se teda do kombinování, promenádování a vybírání. Bylo to docela dost náročný něco vybrat, protože na konci z toho vyšlo dilema mezi cca 14 modelama. Stejně to pak dopadlo úplně jinak, já si vybrala zelený triko se žlutou crazy včelou, černou správně střihlou sukni, kabaretky se zelenýma návlekama, černý baleríny a zeleno žlutý doplňky. Na tohle jsem prostě expert. Vždycky všechno dopadne úplně jinak, než předpokládám.
"Hej! Ani jsem nevěděla, že máš takhle dokonalý triko.Kdyby to věděla, tak ti nic jinýho na sebe ani nedovolím," tlemila se Elizabeth a dolaďovala nějaký detaily. "Chtělo by to nějaký tetování..."
"Cože? Zbláznila ses?" vyděsila jsem se. Ne, že bych na Eliziný ztřeštěný nápady nebyla zvyklá, ale přece jenom oznámit mi dva dny před soutěží, že si mám nechat udělat tetování, to bylo trochu moc i na mě.
"Nemyslim, hned. Ale časem si nějaký necháme udělat ne?" rozzářila se a já v tu chvíli nedokázala říct 'ne'. Sice se toho bojím, ale tetování bych taky chtěla a když budu mít podporu, tak to snad zmáknu.
"Ukaž se mi," obešla mě Eliz kolem dokola, "jo, myslím, že takhle je to dobrý. Jenže tohle je spíš dobrý na tu rychlejší písničku. Co uděláme s tou pomalejší?"zapřemejšlela se Elizabeth a mě málem upadla čelist.
"Jakou 'rychlejší' jsi měla na mysli? Nic takovýho si neřikala."
"Jo, promiň. Já jsem... nevěděla jsem, jak ti to mám říct. Prostě se tam zpívaj dvě písničky, který si vybereš. My máme jednu pomalou, a taky jsem myslela, že by bylo dobrý tam hodit ještě nějakou rychlejší od někoho známýho,"vysvětlila mi Elizabeth se svěšenou hlavou.
"Ok, tak jdeme vybrat tu druhou?"
"Co? Teda... chci říct jo! Tak jdeme."
Bylo poznat, že jí docela zarazilo, že jsem neměla keci, neprotestovala jsem, ani jsem si nebalila věci s tím, že se vracím domů. Po pravdě, mě to překvapilo taky, protože jindy bych se tak asi zachovala. No co, hold změna je život.
Došly jsme do pokoje a tam jsme vlezli na net do písniček.
"Tak co by se ti líbilo?" zeptala se mě Elizabeth a projížděla seznamy písniček.
"Rychlejší si chtěla? Tak já nevím. Třeba 'Broken hearts parade' od Good Charlotte je skvělá."
"Ok." Eliz stáhla karaoke verzi týhle písničky.
Víc jak dvě hodiny jsem zpívala jednu a tu samou písničku pořád dokola, ale překvapivě se mi ani neznechutila. Nakonec Elíza prohlásila, že už to stačí, že tu písničku umim dobře a že mám chvíli pauzu.
"Oooch jsem poctěna, že jsi mi udělila po dvou hodinách nepřetržitýho zpívání konečně pauzu," poznamenala jsem ironicky a šla jsem se projít na terasu na čerstvej letní vzduch.
Nakonec mi tu ještě zmrzačí hlasivky a já na tu soutěž ani nepojedu, protože nebudu mít hlas.
Tahle chvíle ticha a odpočinku mi dělala vyloženě dobře. To, že bylo skoro půl 3., byl jenom drobnej detail. Do půl 4. jsem měla času na klid, kterej jsem si řádně užila popíjením vodky z džusem na terase, ale Elizabeth kamsi zmizela a do zmíněnejch půl 4. jsem jí neviděla.




