26. ledna 2009 v 13:59 | Morbid_Curiosity
|
"Tak jak dopadla ta oslava?" zeptá se mě další den Eliz při obědě, a tak jí jenom věnuju velmi významnej všeříkající pohled.
"Aha... on snad Josh neměl radost z tvýho dárečku?" No jistě... to by nebyla Elizabeth, aby si taky občas nerejpla.
"Blázníš? Byl přímo nadšenej a nestát přede mnou máma, tak mě samou radostí sežere!" prohlásila jsem ironicky a Eliz už ležela pod stolem. "Vylez zlato, na veřejnosti se pod stůl neschováváme." podotkla jsem totálně rudá Eliz se složila na stůl. To už jsem chytla výtlem i já. Jak je možný, že mi dokáže spravit náladu, i když se cejtím totálně mizerně?
>>><<<
"Tak třído a nezapomeňte na tu esej, kterou máte odevzdat už příští hodinu." ukončí hodinu občanky - poslední hodinu pátku - učitel naší velmi oblíbenou větou, po který se vzápětí ozve zničený "Aaach jooo..."
"Nezapomeňte na tu esej, bla bla bla... kašlu mu na esej...! Vždyť máme každej tejden úplně tu samou esej, jenom se nám v zadání mění jedno písmeno. Bože!!!" vztekám se, když už s Eliz vycházíme ze školy.
"No... a já mám napsat tu esej a k tomu se přes víkend máme zaměřit ve focení na téma 'letní sníh' a já absolutně nemám páru o tom, jak to udělat." kleje pro změnu Eliz a já se jí ani nedivím. Představa, že v létě sněží je pro mě... trochu těžká.
"Neboj, to nějak zvládneme," mrknu na ní a chytnu svojí nejlepší kámošku kolem ramen. "Můžeme odpoledne vyrazit do toho tvýho parku a třeba na něco přijdeme. Navíc myslím, že to bude perfektní místo na můj psací absťák."
"Tak jo. Děkuju láfko," pousměje se Eliz a už si to hasíme domů, abychom měli co nejvíc času na přemejšlení.
>>><<<
"Elízo, já tě zabiju! Neřikala jsi náhodou, že ta cesty je asi půl-hodinová? Už jdeme pomalu půl dne!"
"Promiň... ale nechtěla jsem jít přes lesáč. Prej tam někoho v noci na dnešek killnuli."
"Cože?" vyjekla jsem. Stává se sice docela často, že tady v Londýně někdo někoho přepadne, okrade, vyloupí banku atd., ale že by tu někoho zabili, to už je přece jenom trochu jiná káva. "Nevíš koho?"
"Ne. Vim jenom to, že to byl mladej kluk - tak 16-17." odpoví Eliz a zatřese se.
Konečně jsme došli do onoho parku a Elizabeth se okamžitě vrhla k mátě fotit barevný broučky. Já si sedla opodál pod strom, zavřela jsem oči a vychutnávala jsem si tu volnost letního dne, kdy mě nikdo neobtěžuje, nic mě netíží.Vlastně jedna věc mě možná trochu trápila.
Jak se Eliz zmínila o tý vraždě, hned jsem si začala vybavovat všechny kluky ve věku 16-17, co znám. Napadlo mě tak, že např. Andy, kterýmu je 17 (můj bejvalej), se dneska do školy nedostavil a všichni se o tom celou dobu bavili. Byli s klukama prej dohodnutý, že někam zajdou a on nepřišel a nikomu ani nic neřekl.
"Hu-ú! Země volá Dortíček!" mihne se mi před očima velká černá věc.
"Neřikej mi tak!" houknu na Eliz a konečně začnu psát první slova k písničce. Už mi to chybělo. Dlouho jsem si žádnou písničku nenapsala a teď ze mě ty slova jdou samy.
"But I´ll be there forever
You will see that it´s better
All our hopes and our dreams will come true
I will not disappoint you
I will be right there for you ´til the end
The end of time
Please be mine"
"To jsi vymyslela? Zní to hezky," pochválila mi můj výtvor, kterej jsem si už prozpěvovala, protože se mi v hlavě zrodila i melodie, Eliz.
"Ždík."
chtělo by to i překlad tý písně.. xD jinak super.. dalšíííí.. xD hůůů. dortíčku... :-*