NEVĚŘÍM NA OSUD
Tak... a je to tady... xD
Konečně moje první povídka s Jonas Brothers... a právě tady na tom blogu má premiéru. Začala jsem jí psát teprve dneska, takže to neni žádná zapomenutá vzpomínka, kterou upravuju. A je tozase na motivy jednoho mýho snu :)
Zakomponovala jsem do tý povídky i mojí láfku, tak snad se ti to bude líbit :-*
Předem chci upozornit, abyste v tý povídce vůbec nebrali v potaz, že něco jako Camp Rock, písničky TH a JB atd. existuje. Dělejte, jako by to vůbec ještě nebylo ;) a hlavně dělejte, že neznáte Demi Lovato xD (jinak by to ztratilo smysl... ;)
No... konec okecávání... co všechno máte ignorovat se dozvíte přímo v FF xD teď už přejdeme k představování... xD
Už 16 let mi nikdo neřekne jinak než Cake, ale moje pravý jméno je Casey. Narodila jsem se v Maidstone - malým městečku poblíž Londýna, do kterýho jsme se přestěhovali po mých 4. narozeninách. Hned po onom přestěhování jsem se dala do kupy s tou nejúžasnější osobou, kterou jsem kdy mohla potkat. Elizabeth.
Je sice občas tvrdohlavá a v hodně názorech se lišíme, ale neměnila bych jí ani za lásku na doživotí, protože takovýho člověka, jako je ona, potkáte vážně jenom jednou za život a u mě se už tak stalo. Je jí 17 a v Londýně bydlí už od narození. Stejně, jako já, chodí na střední uměleckou školu, kde se zaměřila na fotografování a musím uznat, že to co v objektivu vidí ona nevidí každej.
Já jsem se na škole zaměřila na malování, ale že bych v tom vynikala stejně jako Eliz ve fotografování? Ani omylem. Proto si neúspěchy ve škole radši vynahrazuju odpoledním vymýváním mozku hlasitou hudbou, při který si zpívám (to je totiž snad to jediný, co mi fakt jde). O to lepší jsou ty dny, kdy ke mně přijde Eliz, zpívá si se mnou a na hlavě mi tvoří nejrůznější kreace. Kadeřnictví - i to by moje nejlepší kámoška zastala všema dvaceti, protože o co si jí řeknete, to na tý hlavě prostě máte.
Občas s Elizabeth jen tak vyjdeme ven, kam nás nohy táhnout a fotíme všechno, co nám přijde pod ruku a musím uznat, že pár týdnů v rukou Elizabeth-fotografky udělá fotografa (minimálně amatéra) vážně z každýho. Takže už i já když chci vyfotit berušku, vyfotím berušku a ne list vedle ní... xD
"Dortí, máš dneska něco v plánu? Včera jsem totiž za městem objevila naprosto úžasnej park, ve kterym roste máta a po ní lezou barevný broučci. Je to hrozně efektivní na fotkách!" horlivě mi po škole vysvětluje Eliz.
"Neříkej mi Dortí-"
"Dobře, tak Cake."
"Lepší. Takže... kde, že je ten park? Je daleko?" začnu zjišťovat, když se konečně dohodneme, jak mi má Eliz říkat.
"No... je to asi tři čtvrtě hodiny cesty..." odpoví nejistě.
"Ach jo. Tak to asi někdy příště, protože dneska musím máme pomáhat s úklidem - její přítel slaví narozeniny a má dneska večer oslavu."
Správě. To něco, co s náma už 6 let bydlí a říká si 'mámin přítel', to něco já absolutně nemůžu vystát a tak máme doma poměrně dost dusno. On mi všechno zakazuje, jako by byl můj táta. Ale neni. Můj táta byl skvělej člověk, já si to ještě pamatuju. Byl...
A pokračování v dalších dílech :)





Dortí, to je úžasný!! uááá.. já z toho nemůžu... xD