"Nééé!" Zamumlám, když slyším ten odpornej zvuk budíku. "Tohle je nezákonný!"
"To možná jo, ale je to důležitý," podotkla Eliz a zívla. "Tak vstávej."
Vyhrabala jsem se teda z postele a už to jelo. V koupelně bylo narváno a navíc totálně nedejchatelno. Takový zmatky jsem po ránu snad ještě neměla. Tady kus oblečení, támhle další. Z ničeho nic mi zmizely džíny, který jsem pak objevila o patro níž hozený na gauči.
Asi po hodině toho rozruchu, když jsem byla zkulturněná i oblečená, jsem zjistila, že nemůžu najít telefon a ještě k tomu ho mám vypnutej, takže mě ani nemohla Elizabeth prozvonit.
"Já bez toho telefonu prostě neodjedu, potřebuju ho k životu," vysvětlovala jsem Eliz a horlivě jsem hledala tu malou stříbrno-černou věc.
"A já ti k životu nestačím?"
"Eliz..."
Nakonec jsem asi po čtvrt hodně mobil našla pod mojí provizorní postelí. "Já fakt nesnáším cestování."
Pak už jsme jenom netrpělivě seděli v obýváku na gauči s připravenýma věcma, než Elizina máma zavelí, že už jedem. Za tu dobu jsme si vyslechly, jak se máme chovat a co máme v případě ohrožení dělat, 100x jsme slyšely otázku "Máte všechno? Jste si jistý?" a dostaly jsme návod, jak se dostat na letiště a další podrobnosti.
"Je skoro 6, měli bysme vyrazit," řekla nakonec Elizina máma a tak jsme si sebraly saky paky a vyrazily jsme vstříct Německu.
Jely jsme necelejch 20 minut na letiště, kde nám Elizabethina máma pomohla odvléct věci do odbavení a dostala nás na 'čekačku'. Ještě jsme se s ní rozloučily a ona pak odjela, zatímco my musely ještě skoro hodinu a půl čekat, než nám poletí letadlo.
"Ty jo, já jsem nějak nervózní," poznamenala jsem a nedůvěřivě jsou z okna koukala na přistávající letadla.
Já, ta s nehoráznou fóbií z vejšek, mám letět letadlem? Navíc, když jsem ještě v životě v zahraničí nebyla? Fakt mám strach, jsem nervózní... momentálně dokonce i pochybuju o tom, že jsem udělala správně, když jsem na tuhle šílenost přistoupila, ale zpátky už to vzít nemůžu a ono se vlastně ani nic moc nestane, když jednou udělám něco jinak, než obvykle, když se do něčeho konečně pustím naplno.
"Jo, já taky... to zmáknem," mrkla na mě Elizabeth a chytla mě kolem ramen.
Konečně se letištní halou roznesl ženský hlas hlásající nastávající odlet našeho letadla.
"Je to tady," poznamenala Eliz a nervózně si chytla svojí cestovní tašku.
"Jo..."
Začínalo mi bejt blbě, jako ještě nikdy. Hrozně sem se klepala a neměla jsem odvahu vstát, protože bych se neudržela na nohou. Nakonec jsem stejně vstala a přesunuli jsem se k nástupu do letadla.
O čtvrt hodinu později už jsem seděli v letadle na svejch místech a jenom čekali, až začneme odlítat.
Pořád jsem se klepala a nervózně koukala z okýnka, jako bych tam hledala nějakou záchranu z toho všeho, čím jsem prošla, co prožívám a co mě teprve čeká. Ale žádná tam nebyla, takže jsem se opřela v sedadla a se zavřenýma očima se modlila, aby to všechno dopadlo dobře. Aby se nic nestalo nebo tak něco.
V hlavě se mi začali promítat vzpomínky na společný chvíle s Eliz. Jak sme spolu ve škole kecaly a řešily různý věci, jak sme spolu chodily ven do parku, jak mě učila fotit, jak mi ze záběru stihnul odlézt u šnek, když sem se ho snažila vyfotit, jak sem Elizabeth nakreslila náš společnej portrét, kterej teď visí u ní v pokoji nad postelí. Prostě na všechno. Něco mi řiká, že tohle má brzo skončit... a já to nechci. Nechci, aby to skončilo. Chci zůstat tady v Londýně ve svý pošahaný škole, ve svým pošahanym okolí s mojí jedinou Eliz.
"Cake? Děje se něco?" ozvalo se najednou z dálky a já se zase vrátila do přítomnosti.
"Ne, nic..."
Z repráků zazněl hlas, kterej nám oznámil, že se máme připoutat, za dvě minuty odlítáme. A tak se celý letadlo začalo poutat do sedaček a kolem se ozval rozjuchanej šum nadšenejch hlasů.





hej nomrálně jsem dostala nehorázenj výtlem!!! :DDDDD
A víš proč? :D
Jak jsi psala, že koukáš z okýnka a hledáš zachránce tak mi hned hlavou bliklo to, jak krásnej emo boy tam stojí, kouká na tebe tím jedním očičkem a ruce má v bok jako superman... :DDDDD xD omg... :DDDD