"Tak, a jde se zpívat..."zavelela Eliz a vrhla se do tašky s hudebníma věcma.
"Fakt to tolik spěchá?" řekla sem otráveně a 'umřela' jsem na gauč.
Eliz se na mě podívala pohledem rozzuřenýho bizona. "Já chci, abys vyhrála, takže to vyhraješ a teď jdeš cvičit."
"Rozkaz, kapitáne," zasalutovala jsem a šla jsem jí pomoc.
Vytahaly jsem všechny věci včetně keyboardu, notebooku a nahrávek a dali se do cvičení.
Asi 10x dokola jsem zpívala vybranou pomalou a 10x vybranou rychlou - obě z mojí vlastní tvorby. Než jsme skončily, bylo kolem půl osmý večer a já měla pocit, že další den na tý soutěží zřejmě nevydám ani hlásku, jak mě bolely hlasivky.
"To neřikej ani ze srandy! Uá!!! Udělám ti čas a zabalíš si krk a... no prostě jdi si lehnout... Do rána to snad bude dobrý..."začala šílet Elizabeth.
Přijde mi, že se za poslední dva, tři dny trochu změnila. Chová se spíš jako moje máma než jako kámoška, ale už je to trochu jiný, než ta podobnost předtím. Doufám, že až se vrátíme domů, tak se zase všechno hodí do normálu.
A tak jsem si šla lehnout. Elizabeth mi uvařila ten slíbenej čaj - černej, můj oblíbenej, s notnou dávkou cukru. Mňam mňam.
*~*
"Ne...!" zívla jsem, když zazvonila ta strašná věc oznamující, že bych měla vstát a jít se zkulturnit.
Elizabeth to ovšem nevzbudilo a jelikož se za poslední dny nadřela až moc, nechala jsem jí ještě spát a šla jsem se sebou něco udělat.
Asi tak po hodině, když už jsem na ksichtě měla i obličej a na sobě něco normálnějšího, než spací triko, jsem šla probudit i Eliz.
"Elizko, vstáváme, už je ráno. Krásný slunečný ráno znamenající mojí smrt. Hů-ů!"
"Já-ti-dám....smrt..." vysoukala ze sebe s námahou Eliz a na řetí pokus už se jí podařilo vstát z postele.
Cca za půl hoďky už byla ready i Elizabeth. Bylo skoro 8 hodin, což byl můj čas.
"Už je tady taxik, tak bysme měly jít," oznámila mi Eliz.
Chytly sme se věcí, který sme stihly ještě sbalit a daly se na cestu bludištním hotelem. Po několika závratných úhybech na druhou stranu jsme se doplahočily k taxiku a ten nás 15 minut vezl k místu soutěže.
Bylo mi blbě. Nesmírně blbě. Měla sem pocit, že budu zvracet. Chtěla sem utéct někam do neznámejch končin světa a tam zůstat až do smrti smrťoucí.
"Hlavně klid. Ty to zvládneš," utěšovala mě Elizabeth, když jsme si nesly věci do budovy, ve který měla proběhnout moje poprava.
"Ne, nezvládnu. Víš, jak je pro mě těžký projevovat se před lidma. Já tě jednou zabiju,"
"Díky," chytla výtlem El.
To už sme ale byly na recepci, kde jsme museli podat info o registraci. Recepční nás poslala do druhýho patra do šatny.
Tam jsme se odložily věci a chvíli dejchaly.
"Dej mi 5 minut a pakti něco vytvořim na hlavě," zachrochtala Eliz vyčerpaně a já se neubránila smíchu.
"Dej mi tak 70-80 let a pak mě můžeš přihlásit do nějaký jiný soutěže. To už budu mrtvá."
Obě sme se tlemily, cožpro mě byla velmi povzbuzující okolnost v případě,že sme byly v místě, kde to smrdělo jak u doktora a kde se ze všech stran ozývalo vytí. Teda zpěv.
"Ha-ha-ha. Hej tak jdem na to. Tady si sedni. Už mám vymyšlený, co ti způsobím. První písnička bude ta pomalá, takže něco decentního."
Sedla jsem si na židli a modlila se, aby to nebyla nějaká decentní šílenost. I na Eliz byla vidět značná nervozita.
Zatímco moje kámoška hledala serepetičky pro můj uchvacující zjev, já si četla papíry, který sme dostaly na recepci. V pořadí jsem byla až 89. a jelikož každá písnička má v průměru tak 3 minuty, tak nebylo kam spěchat.




