"Tak tedy začneme, první na řadě je kdo?"
A tak sme teda začali. Já byla z nějakýho záhadnýho důvodu na řadě až poslední, a tak mi nezbylo nic jinýho, než čekat, až dozpívají všichni přede mou. Byli téměř všichni opravdu skvělí. Je zvláštní, jak člověku, který umí zpívat, už od dětství říkají, jaký je to zvláštní nadání a jak jsou jedinečný, ale právě tady se pozná, že to vlastně vůbec není pravda. Nebo možná jo, ale je to většinová pravda.
Ani atdy se určitě nesešli všichni, co jsou pěvecky vážně hodně nadaný, a to je jich tu dost - téměř 2000. Skoro by se zdálo, že zpívající lidi jsou po celým světě půl na půl.
Konečně sem se poprvý dostala na řadu i já. Předstoupila dopředu před porotu, jako bych stála u ředitele na koberečku, zvukařovi sem dala svojí nahrávku a spustila sem o sobě:
"takže, já jsem Casey Carlise, ale všichni mi říkají Cake. Je mi 16 let a narodila jsem se v Maidstone v Británii, v jejímž hlavním městě - tedy v Londýně, bydlím. Chodím na uměleckou školu se zaměřením na výtvarku.
Bydlím s mámou a jejím přítelem, kterého já osobně nesnáším, ale to už je věc názoru.
Většinu svého volného času trávím kreslením, fotografováním, zpíváním, psaním písniček, básní a povídek, nebo cestováním po venku s mou nejlepší kamarádkou Elizabeth, která mě tu také doprovází a která mě sem i přihlásila."
"Dobře, tak nám zazpívej, co sis připravila," řekl David.
Hudba začala hrát a já spustila svou první připravenou písničku, kterou jsem tenkrát napsala v parku:
"They come and go but
they don't know
That you are my beautiful
I try to come closer with you
But they all say we won't
make it through
But I'll be there forever
You will see that it's better
All our hopes nd our dreams will come true
I will not dissapoint you
I will be right there for you
´til the end
The end of time, please be mine..."
Dozpívala sem. Všichni ze slušnosti zatleskali a já musela vysvětlovat, proč sem si tu písničku vlastně vybrala (vybrala ji Elizka) a že sem jí složila sama. Pak sem se nechala vyfotit v póze, kterou mi určil Bill: měla sem zasněně a smutně koukat do strany, hlavu podepřenou rukou a seděla sem při tom obkročmo na židli (obráceně).
Nakonec sem si stoupnula zase zpátky do řady a čekala sem na další kolo. Mezitím sem si všimla, že tam Bill něco řešil s fotografem a tvářili se strašně vážně a zamyšleně - když se takhle tvářej chlapi, nevěstí to nic dobrýho...
Před mojí druhou písničkou sem znova předstoupila před porotu a ta mi položila obávanou otázku, na kterou sem se celou dobu snažila vymyslet odpověďm ale nepodařilo se.
"Takže, Casey, proč se vlastně chceš stát SuperStar?" zeptala se Sarah a já oněměla.
"No...já...ehm...kdo-kdo tvrdí, že se chci stát slavnou?" najednou mi šly slova na jazyk samy od sebe, "je povinností každého soutěžícího chtít bát slavný? Já se sem popravdě ani nepřihlásila dobrovolně., ale rozhodně nelituju, že tu jsem. Nepotřebuju bejt slavná k tomu, abych věděla, že umím zpívat, ani k tomu, abych měla hodně lidí, který by si říkali přátelé, ani kvůli penězům, nebo kvůli pocitu, že mě zná každá duše na tomhle světě. Přemýšlela jsem o tom, co tady vlastně dělám. Nevím. Prostě mě sem přihlásila moje nejlepší kamarádka a ona určitě dobře ví, proč to udělala. Já od vás jenom chci vědět, jestli je moje hudba dobrá, jestli se vám líbí. A teď moment, prosím," dovykládala sem jim tam svojí aktuální myšlenku a vyběhla sem ze sálu pro Elizabeth. Nikdo na světě totiž neví líp, než právě ona, co tady vlastně dělám.





U mě je bleskovka tak se pls zapoj